​「POVAHA」

Mei je jednou z těch lidí, kteří působí, jako by měli život pod kontrolou. Usměvavá, vřelá, vždy ochotná pomoci, obejmout, zvednout ti náladu i po tom nejhorším dnu. Děti ji milují. Dospělí si jí váží. A většina lidí vůbec netuší, že tahle klidná, empatická asistentka pedagoga nosí v sobě hluboko zakořeněný pocit, že nikdy není dost.

Narodila se jako jediná dcera do rodiny čínských imigrantů – tří bratři, přísní rodiče a nekonečný tlak. Mei nevyrůstala v objetích a pochvalách. Vyrůstala v očekáváních. Musíš být lepší. Musíš se snažit víc. Musíš něco dokázat – sobě, nám, světu. „Neexistuje, že to nezvládneš,“ říkával její otec, zatímco matka přepisovala její úkoly, protože „přeci to nemůžeš odevzdat takhle“.

A tak se Mei snažila. Učila se, pomáhala, starala se o bratry, zapírala únavu. Naučila se být slunečná, protože věděla, že kdyby se zastavila, všechno by se rozpadlo. Její empatie je hluboká, opravdová – ale vyrostla z nutnosti, ne z pohodlí.

Mei je vlk. Ne ten, co běží sám nocí, ale ten, co chrání smečku. Je společenská, rodinný typ, pro lidi by se rozkrájela – a taky že už mnohokrát skoro rozkrájená byla. Každý úsměv, který rozdává, je jako náplast, kterou lepí rány, co jí nikdo nikdy nezalepil. Práce s dětmi pro ni není jen povolání – je to mise. Vidí v nich ztracené verze sebe samé. Chce být učitelkou, ačkoliv zatím „jen“ asistuje. Ve skutečnosti učí dávno – nejen látku, ale i to, jak přežít svět, když máš pocit, že tě dusí.

Její největší síla? Nikdy se nezastavila. Její největší slabost? Nikdy si to nedovolila.

Uvnitř ní hoří tiché přání: být uznána. Ne obdivována, ne zbožňována – jen aby jednou někdo řekl: „Mei… jsi dobrá taková, jaká jsi.“ A možná to někdy uslyší. A možná to mezitím bude říkat druhým, protože právě v tom je její síla – z bolesti stvořit pochopení, ze zklamání důvěru, z ticha světlo.

​​

「MINULOST」

Narodila se v Pekingu, ve světě, kde byla poslušnost měřítkem hodnoty a láska se často skrývala za přísnými pravidly. Mei byla jediná dcera mezi třemi bratry, což znamenalo, že byla nejen rozmazlovaná, ale taky pod neustálým tlakem – být dokonalá, být silná, být víc než ostatní. Dětství nebylo o hraní, ale o učení, protože v její rodině neexistovalo „stačí“ – jen „musíš víc“. Šikana? Ta nebyla brutální, ale byla všudypřítomná – ten tichý odpor vrstevníků, pomluvy za zády, škodolibé poznámky o jejích zubech, o její „jinakosti“. Mei si to ukládala do tajného koutku srdce, kde to bolestivě pulzovalo, ale nikdy nedala najevo slabost.

Když jí bylo třináct, život ji strhl do víru změn – rodina se přestěhovala do Los Angeles. Nová země, nový jazyk, nový boj. Učila se anglicky s odhodláním, které by mohlo roztavit i ledovec. Škola ale byla jiná než doma – místo přijetí se setkala s rasismem, který ji štípal do kůže. „Asiatka,“ šeptali s pohrdáním. Ale Mei měla v sobě tichou sílu vlka, který nenechá svou smečku na holičkách – zvládla to. Nebylo to snadné, ale každý den si v sobě budovala nový domov, nový jazyk, nový sen.

Ve svých osmnácti letech už Mei nebyla ta tichá dívka s rovnátky, kterou si ostatní pamatovali z prvních let ve škole. Stala se z ní žena, která zářila – ne jen kvůli ceně premianta třídy, kterou si vysloužila, ale protože vyrostla do sebevědomí, které je ještě vzácnější než ocenění. Glow up, co si zaslouží každý, kdo se někdy cítil jako šedá myška.

Během středoškolských let pracovala v galerii, kde si nejen vydělávala, ale i objevovala svou vášeň pro focení. Fotoaparát se stal jejím hlasem, skrze který mohla vyprávět příběhy, jež jí slova neumožňovala říct. Fotila lidi, momenty, stíny a světlo, všechny ty nuance, které se skrývají mezi řádky života.

Po maturitě udělala nejodvážnější krok – odstěhovala se od rodičů, od toxického prostředí, kde se cítila jako vězeň. Našla svobodu na vysoké škole, která se stala místem, kde mohla být skutečně sama sebou. Tam se zamilovala – ne do někoho, ale do učení, do myšlenek, do budoucnosti, kterou si sama začala malovat.

Dnes Mei pracuje jako asistentka pedagoga. Miluje děti, protože v nich vidí zrcadlo svých bojů i nadějí. A když zavře oči, představuje si, jak jednou bude učitelkou, která nepoužívá strach jako nástroj, ale pochopení a podporu jako své zbraně.

A vedle ní, tiše spící, leží Pascal – její kocour, její spojenec v tichu, který ví, že někdy je největší síla v jemnosti.

​

「RODOKMEN」

Matka – Lian Chen

Otec – Wei Chen

Batr – Dawei Chen

Bratr – Jin Chen

Bratr – Bo Chen

Babička a děda (Lian stranby) – Ting a Boing Chang

Babička a děda (Wei strana) -  Mei a Wei Chen

Manželka a dcera Dawei – Lilian a Liany Chen-Broom

 

​