「POVAHA」

Maksim vyrůstal ve světě, kde se člověk neučil mluvit o emocích. Učil se je přežít. Narodil se na východě Ukrajiny do prostředí paneláků, oprýskaných fasád, zimních rán vonících po kouři a lidí, kteří byli tvrdí ne proto, že chtěli, ale protože jinak fungovat neuměli. Doma se neobjímalo pokaždé, když bylo těžko. Láska se ukazovala jinak - talířem teplého jídla, opravenou bundou, penězi strčenými do kapsy nebo tím, že se otec večer vrátil z práce úplně zničený a stejně ráno zase vstal.

Maksim Hromov působí dojmem člověka, kterého život naučil přežít dřív, než vůbec stihl dospět. Ve svém mladičkém věku má oči někoho mnohem staršího. Nemluví zbytečně, nesnáší lítost a většinu emocí drží pod kůží tak hluboko, až občas působí skoro chladně, jako živý mrtvý. Ve skutečnosti jen dlouho žil ve světě, kde slabost bolela.  Po smrti celé rodiny při bombardování Bachmutu v něm něco definitivně umlklo. Ne brek a ani vztek - spíš schopnost věřit, že boj za něco opravdu stojí. Ve válce pokračoval ještě nějakou dobu čistě ze setrvačnosti, protože neuměl dělat nic jiného. Nakonec ale ztratil důvod nosit uniformu i poslouchat rozkazy. Stal se z něj člověk fungující na instinkt a naučené reakce. Nedokázal se vrátit do normálního života, protože normální život už pro něj přestal existovat. Civilní svět mu připadal cizí, pomalý a absurdní. Vadil mu hluk nákupních center, přehnaně veselí lidé i otázky typu „a jak se máš?“, protože nevěděl, jak na ně odpovídat. Pokaždé když slyší i hloupé petardy, sevře se mu žaludek a má pocit, že si ho válka zase našla. Nesnáší ohňostroje a hlasité troubení.

Na první pohled působil jako člověk vytesaný z kamene - Široká ramena, těžké držení těla, rozbité klouby na rukách a výraz, ze kterého jde cítit permanentní únava. Jeho obličej není vyloženě krutý - spíš prázdný způsobem, který lidi občas znervózňuje. Navenek působí jako člověk, který se ničeho nebojí. Ve skutečnosti ho děsí ticho a chvíle, kdy zůstane sám se svojí hlavou. Špatně spí, často několik hodin vůbec. Má lehký spánek vojáka - probudí ho každý prudší zvuk. Automaticky mapuje únikové cesty, kontroluje ruce cizích lidí a sedá si čelem ke vstupu. Nedělá to vědomě. Jeho nervový systém už neumí fungovat jinak. I když se usmívá, tělo zůstává připravené na nebezpečí. Osobně konflikty nevyhledává, ale má talent je vyvolávat, protože si nenechá nic líbit. Umí být horká hlava a agresivní typ, který štěká a rozhodně kouše. Je takový blázen, že si sám troufne na přesilu, protože je mu úplně ukradené co s ním vlastně bude. Po smrti rodiny v něm zůstala díra, kterou zatím nikdy ničím nezaplnil. Strach o vlastní život se otupil. Ne úplně - instinkt přežít v něm pořád funguje, ale zmizela zdravá opatrnost člověka, který věří v budoucnost. Proto se zápasy v kleci staly něčím, co mu jde. Nebál se bolesti tolik jako ostatní. Nebál se prohrát. A člověk, který už nemá moc co ztratit, působí na ostatní téměř zvířecím dojmem.

Jenže pod tou brutalitou se pořád skrývalo něco lidského. Něco unaveného a zlomeného. Občas to bylo vidět v krátkých momentech - když si myslel, že ho nikdo nevidí. Ve způsobu, jak opatrně hladil toulavého psa. Má v sobě ale i obrovské množství potlačené něhy. Jen ji neumí ukazovat normálně. Péči projevuje skutky. Opraví rozbitou věc bez řečí, donese jídlo, mlčky stojí vedle člověka, který se hroutí. Když někoho miluje, stává se až přehnaně ochranitelským, protože ztrátu už jednou zažil a jeho mozek odmítá si tím projít znovu. Ve skutečnosti není násilný člověk. Jen si zvykl, že násilí je jazyk světa kolem něj. Pod vším tím vojenským chladem je pořád kluk, který měl kdysi rodinu, domov a normální život. Jen už si skoro nepamatuje, jaké to bylo. Kvůli ztrátě se bojí k sobě někoho pustit. Ne proto, že by lidi nepotřeboval. Právě naopak. Samota ho pomalu požírá, ale představa, že by mu na někom znovu začalo záležet, v něm vyvolává téměř fyzický neklid. Má pocit, že všechno, co miluje, nakonec stejně skončí pod troskami, v krvi nebo v tichu nedořečených vět. A tak si kolem sebe staví zeď tak vysokou, až občas působí, že nikoho nepotřebuje. Jenže on potřebuje. Nikdy to ale neřekne nahlas. Místo toho lidi odstrkuje dřív, než dostanou šanci mu ublížit a nebo dřív, než oni opustí jeho. Když někdo začne být příliš blízko, začne být nepříjemný, ironický nebo chladný. Mizí na několik dní bez vysvětlení a dělá všechno pro to, aby měl situaci pod kontrolou, protože cit pro něj znamená ztrátu kontroly. A ztráta kontroly v jeho světě znamená nebezpečí.

Neumí přijímat péči. Když se o něj někdo stará moc otevřeně, je z toho nervózní. Připadá si slabý, skoro nahý. Radši si rány zašije sám, než aby někomu dovolil vidět, jak moc je rozbitý. Nebo když mu někdo s něčím pomáhá - není na to zvyklý. Když je mu psychicky zle, stáhne se do sebe a tváří se, že je všechno v pohodě. Má naučené přežívat o samotě tak dlouho, že přítomnost druhého člověka někdy působí skoro nepřirozeně. Zároveň je ale paradoxně strašně pozorný vůči lidem, které pustí blíž. Pamatuje si drobnosti, kterých si ostatní nevšímají. Jak někdo pije kávu. Které písničky přeskakuje. Co nesnáší za jídlo. Pozná podle kroku, v jaké má člověk náladě den. Když miluje, je v tom něco až nebezpečně intenzivního. Neumí milovat lehce nebo nezávazně. Všechno v něm funguje naplno - loajalita, vztek, ochrannost i strach. A právě ten strach je nejhorší. Neustále čeká, že o toho člověka přijde. Že se něco stane ve chvíli, kdy se otočí zády. Proto bývá přehnaně ostražitý, kontroluje okolí ještě víc než normálně a občas reaguje agresivněji, než situace vyžaduje. automaticky nastavuje svoje tělo mezi nebezpečí a druhého člověka. 

Maksim působí jako člověk stvořený pro násilí, ale ve skutečnosti je většina jeho brutality jen trauma a strach. Strach z další ztráty. Strach, že když si konečně dovolí být šťastný, svět mu to znovu vezme. A tak radši předstírá, že mu na ničem nezáleží. Protože to bolí míň, než přiznat, jak moc zoufale chce, aby někdo zůstal.

​​

「MINULOST」

V roce, kdy se Maksim narodil, se Bachmut jmenoval starým jménem a to Artemivsk. Maksim pochází z města, které bylo od čtvrtiny minulého století neustále pod tlakem Rusů a jejich snahy o okupaci samostatné Ukrajiny a porušťování jejího obyvatelstva i kultury. Maksimova rodina byla několikrát nucena opustit město kvůli bolševickému útlaku, ale vždycky se nakonec vrátili. Maksim přišel na svět v září roku 2002, tedy v době kdy na Ukrajině už sice nevládl velký hladomor a ani velké zastoupení nemocí, ovšem napětí mezi Ukrajinci a Rusy tu bylo pořád. Maksimova rodina si ale žila poměrně klidným životem. Otec Ihor pracoval v místním dolu a matka Oksana byla ženou v domácnosti, jak bylo na Ukrajině zvykem. Starala se už dohromady o tři syny - nejstaršího Bohdana, prostředního Tarase a nemluvně Maksima, který ale rostl jako z vody. V roce 2006 přišla na svět první dcera Nasťa, jejíž prvotní životní krůčky doprovázely zdravotní potíže. Avšak její vůle byla velmi silná a přežila to nejhorší a nejkritičtější období. O tři roky později se narodila Masha - hurikán v dětském těle. Jen co se naučila chodit, tak byla jak neposedný rarach. S Maksimem byli nebezpečnou kombinací a otec jim přezdíval Blesk a Hrom. Masha byla rychlá jako blesk a kolikrát jí nikdo ani nestačil hlídat. A Maksim? Tělesně se začal podobat i projevovat po otcově hromové povaze. Jako kdyby jim rodové příjmení nebylo dostatečným. 

Ukrajinská krize, jenž začala již v roce 2013 a vyústilo v občanskou válku v roce 2014, byla pro Maksima a jeho rodinu důležitým milníkem v jejich životech. Proruští separatisté obsadili několik měst, včetně Artemivsku. Separatisté se snažili obsadit místní vojenskou základnu i za cenu útoků na civilisty. Otec, který zažil komunisty společně s jeho otcem, byl silně proti ruské okupaci a přidal se k místnímu odboji. Nejstarší syn Bohdan šel s ním a pomáhali dostávat informace z města ven, až dokud v červenci nebyli okupanti poraženi a město osvobozeno. Ihor a jeho rodina dostali za odměnu první počítač a připojení k internetu. Do té doby doma měli starou televizi a rádio, jinak nic. A celá zkušenost s odbojem Maksima i jeho nejstaršího bratra donutila uvažovat o tom, že se dobrovolně v osmnácti přidají do armády, ale jejich matka Oksana byla silně proti. Nebylo to tak dávno, co kvůli stresu z okupace a všeho kolem, potratila. Ztráta dítěte vedla k naprosté změně jejího chování a ještě většímu přilnutí k nim. Zejména Anastasii a Mashu nepouštěla pomalu ani na krok a vždycky je osobně vyzvedávala ze školy. A po tom, co separatisté v únoru 2015 město ostřelovali raketomety, už nechtěla své děti pouštět nikam. Při útocích zemřeli dva lidé a jedním z nich byl žák 2. třídy. Žák, kterého Masha ve škole potkávala. Maksim a jeho rodina byli tak v neustálém střehu a připraveni na to nejhorší. Ukrajina jako celek byla časovaná bomba a jediný únik od reality byly blbiny, jenž Maksim prováděl se svými kamarády a starším bratrem. Kdykoliv to šlo, tak volný čas trávil venku a po večerech tajně sedával k počítači a přes sociální sítě, které nebyly blokované, komunikoval s lidmi z růžných zemí. Takhle se seznámil i s Trevorem - Američanem, který ho přes internet učil anglicky. 

V únoru roku 2016 bylo Artemivsku navráceno jeho původní jméno - Bachmut. V té době také probíhala na východoukrajinském Donbasu válka. Maksimovi bylo tehdy ještě dvanáct a celá rodina situaci sledovala v televizi a nebo poslouchala skrz vysílání z rádia. Život v Bachmutu byl prozatím normální - přestože tam panovalo napětí skrz místní obyvatele. Část tvořili Ukrajinci a část Rusové.  Maksim trávil dětství jako každé jiné dítě v jeho okolí, ale přesto si přál vyrůst a bránit svou vlast a taky rodinu, jenž se rozrostla o dalšího člena - Katerinu. Nejmladší sestřička, která si hned získala srdce všech, co v domě žili. Dočkali se jí i prarodiče, dokud  oba v roce 2017 nezemřeli při autonehodě. Po jejich smrti Maksimův starší bratr dobrovolně nastoupil do armády. Otec byl pyšný, ale matka se obávala toho nejhoršího. Bohdana poslali do Donbasu, kde sloužil u jednoho z pozemních praporů  a když to šlo, tak pravidelně posílal domů dopisy. Otcova strana rodiny na jaře 2018 odcestovala do České republiky za lepším životem a ta matčina se přesunula na okraj Kyjeva. Oksana na svého muže naléhala, že by měli následovat její sestru Halynu a odjet co nejdál od Bachmutu, ale Ihor byl silně proti. Bachmut byl jeho rodné město a nehodlal jej opouštět. Doma tak byly častější hádky a Maksim před nimi utíkal tak, že trávil čas venku s kamarády a nebo s holkami, které střídal jako ponožky. Ve čtrnácti a v patnácti měl honě rozbouřené emoce a potřeboval je nějak vybít - rvačkami, sexem,.. čímkoliv. Bratr bojoval v Donbasu, Taras se na narukování taky připravoval a on jen... on byl ten nejmladší syn, který musel čekat a pomáhat otcovi v dolu. 

Všechno se změnilo v únoru roku 2022. Zpráva o oficiální a plné invazi Ruska na Ukrajinu, obletěla celý svět. Během jediného dne se Maksimovi změnil celý život. Změnilo to celou Evropu, protože se jednalo o největší ozbrojený konflikt na tomto kontinentě od konce Druhé světové války. Byla vyhlášena všeobecná mobilizace a Bachmut se proměnil v chaotické město. Někteří ho hromadně opouštěli, jiní nasedali do aut připravení se dostavit na nejbližší vojenskou základnu. Etničtí Rusové prchali z města pryč. Ruská armáda postupovala stejně jako její letouny, drony i rakety a krveprolití se šířilo po celé jižní a východní Ukrajině. Maksim s otcem opustili Bachmut 27. února a pak se rozdělili. Otec zemřel v květnu 2022 při obraně Mariupolu, kde také v březnu Rusové bombardovali porodnickou a dětskou kliniku. O otcově smrti se dozvěděl až v červenci. V srpnu, zhruba dva dny po tom, se dozvěděl o bombardování Bachmutu, ale nemohl se vrátit domů. Neměl možnost tam zavolat a ani jak se dozvědět zda jeho rodina žije. Bohdan byl dle všeho v Buči a Taras někde u hranic, ale nevěděl kde přesně. On sám byl v zatraceném Kramatorsku. Válečná linie se během dní, týdnů i měsíců různě posouvala. Museli ustupovat a nebo se přesouvat. Ruské drony i rakety odstřelovaly města, fronty a Ukrajina útoky oplácela. Jakmile trvající válka přesáhla rok trvání, tak Maksimovi došlo, že jen tak neskončí. Otec byl mrtvý, nikoho z rodiny neviděl od začátku invaze, ale od mrtvého spoluvojáka si vzal mobil a díky tomu mohl zavolat domů a vědět, že jeho rodina pořád žije - matka i sestry, ale brzy na to s nimi ztratil spojení kvůli probíhajícím bitvám o město. Rána pro všechny přišla v prosinci 2023, kdy se Maksim dozvěděl že Bohdan zemřel v Marjince. Ta byla později kompletně zničena. K roku 2024 byla většina měst v Luhanské a Doněcké oblasti kompletně rozdrcena a srovnána se zemí. Pole a příroda v jejich okolí zdevastovaná a připomínající černobílé fotografie z bitvy u Verdunu za první světové války. V únoru téhož roku se po ztrátě jedné z linií přesunul zpátky do Bachmutu. Konečně byl po dvou letech doma. Během cesty se konečně potkal i s Tarasem, kterého od začátku invaze neviděl. Bylo to pro oba velmi emotivní setkání, přestože jeden druhého skoro nepoznávali. Válka si vybrala daň. Nejen na nich, ale i na městě, které měli pomoct dostat pod kontrolu. To bylo v té době téměř celé zničeno a nežilo tam podle dostupných informací ani tisíc lidí. A ti co tam žili, tak v podzemí a troskách města. Taras a ani Maksim vůbec nevěděli, zda jejich matka a sourozenci žijí. Přesto doufali, modlili se a přáli si aby byli všichni v pořádku. 

Když se dostali s jednotkou do vyčištěné oblasti města, zastavili před místem, kde kdysi stál jejich dům, Maksim nejdřív vůbec nechápal, na co se dívá. Všechno bylo jiné. Ulice zmizela, orientační body zmizely, zůstaly jen pokroucené zbytky zdí a hromady trosek. Přesto to poznal. Srdce se mu rozbušilo tak silně, až ho to bolelo. Každý krok vpřed byl těžší než ten předchozí, jako by ho vlastní tělo zrazovalo a snažilo se ho zastavit. Taras šel vedle něj, ale oba mlčeli. Nebylo co říct. Slova by byla zbytečná. Když začali odhrnovat suť, ruce se mu třásly. Ne zimou, ale strachem. Ne tím ostrým, bojovým strachem, který znal z fronty - ale tím pomalým, dusivým, který se plazí člověku pod kůži a nedá se setřást. A pak to Maksim uviděl. Trčící drobnou ruku ze sutin. Padl na kolena, zatímco Taras položil pušku na zem a začal odhazovat cihly a další kusy domu, co unesl. Maksim byl ztuhlý něčím naprosto nepopsatelným a začal se rozhlížet po místě, kde bylo dříve jeho domovem. V místech, kde kdysi bývaly dveře do kuchyně nebylo nic. A pak další tělo. V hlavě měl prázdno. Žádný křik, žádné slzy - jen absolutní ticho. Takové, které bolí víc než jakýkoliv zvuk. Nedýchal, protože na ten moment zapomněl jak se to dělá. A tehdy to přišlo naplno. Nádech, který se změnil v tichý, zlomený zvuk. Slzy, které se nedaly zastavit. Neplakal jako voják. Plakal jako syn. Jako bratr. Jako někdo, komu se právě zhroutil celý svět. Rychle se zvedl a překračoval kusy zdí a střechy. Odházel pár sutin a převrátil tělo na záda a zvedl se mu žaludek. Matčina mrtvola silně zapáchala a obličej měla potrhaný, chyběla jí kus paže... ale její vlasy a oblečení by nezapomněl nikdy. Pak se podíval po Tarasovi, který ze sutin vytáhl Mashu. Jen její horní polovinu. Taras se pozvracel na místě a Maksim musel okamžitě odvrátit pohled a jako nepovedená loutka položil matčino tělo na zem a na gumových nohou se zvedl a začal volat jméno Anastasie a Kateriny. Musely přece utéct...schovat se do sklepa...

Z vysílačky se ozvalo varování, ať vojáci okamžitě vyklidí oblast, protože na město letěly ruské drony s výbušninami. Maksim ale odmítal místo opustit, dokud nenajde obě sestry. Hrabal se v sutinách, kde si pamatoval, že býval v podlaze vchod do krytu pod domem. Taras se ho snažil odvléct, ale Maksim odmítal. Jakmile se ale země otřásla po prvním dronovém útoku, tak se nechal Tarasem odtáhnout a zvednout. Utíkali z místa pryč, ale jeden z útoků je rozdělil. Každý z nich nastoupil do jiného z vozů a ten Tarasův najel na nastraženou minu a celý vybuchl. Maksim viděl explozi z nákladního prostoru vozu a ještě dlouho potom se vzpamatovával z toho, že v jediném okamžiku přišel úplně o všechno. 25. července 2024 ztratil veškerou naději a důvod bojovat dál. Od toho dne v provizorních kasárnách přemýšlel nad sebevraždou, až se o ní jednoho dne pokusil. Snažil se oběsit, ale jeho spoluvojáci mu zachránili život. O dva týdny později se o sebevraždu pokusil znovu tím, že si podřezal žíly a málem skutečně zemřel, ale jako kdyby mu smrt nedovolila vstoupit do jejího stínu. Na konci srpna ho napadla velmi nebezpečná myšlenka - dezerce. Plán vymýšlel dlouhý týden, než nakonec všechno nechal za sebou a za peníze které mu zbývali, si koupil místo na náklaďáku, které odjelo do Zakarpatské Ukrajiny. Odtamtud přešel hranice na Slovensko - jen s jednou igelitkou a velkým báglem. To byl celý jeho momentální život. Na Slovensku stopem dorazil do Sobrance, kde zkusil požádat o jakoukoli práci. Slovensky uměl jen minimum, ale nějak se zvládl dohodnout s místním farmářem. Na černo mu pomáhal na poli za úplně minimální mzdu. Po měsíci odtamtud vypadl, když si koupil jízdenku na vlak do Košic. Peníze neměl skoro žádné - jen na tři noci na špinavé ubytovně a tak si rychle našel práci. Nejdřív uklízel ulice s tím, že dostával peníze vždycky hned na ruku ten den a tím si prodlužoval pobyt na ubytovně. 

Až později si našel práci opět na černo na stavbě. Učil se za pochodu dělat střechy, malovat, štukovat a veškerou potřebnou manuální práci. Na Slovensku byl až do března 2025 a s nikým neudržoval příliš přátelský vztah. Hleděl si svého, na nikoho se nevázal a když našetřil dost peněz, tak si koupil lepší mobil, aby se mohl spojit s otcovou stranou, co žila v Česku. Otcův bratr se mu ozval a tak za nimi odcestoval do Brna. Trvalo dlouhé hodiny, než se tam dostal, ale stálo to za to. Když objal strýce, bylo to jako objímat otce. Alespoň na chvíli pocítil trochu naděje a klidu. Velmi brzy si našel práci na černo, kdy dělal hlavně na různých stavbách po dobu čtyřech měsíců. S Čechy ale příliš nevycházel a trauma s potřebou zapomenout se na něm začaly podepisovat. Po nocích pil, rval se a dostával se do problémů. Pak dostal šanci se strýcovým bratrancem odjet za prací do Německa pod podmínkou, že přestane pít, což slíbil. Do problémů se ale dostával i v Berlíně a to spíše z migranty Blízkého východu a také Rusy, kteří tam žili. Rval se i s Ukrajinci a jednoho srpnového dne narazil na Leona Kawinskeho. Poláka, co dělal do nelegálních underground zápasů mezi chlapy nejrůznějších věků, národností a ze všech možných koutů. Dostal od něj nabídku, kterou zprvu odmítl, ale nakonec nabídku přijal kvůli snadným penězům. Měl všechno co do klece potřeboval - výcvik, výdrž, sílu, mládí a hlavně vztek. Mlátit lidi v kleci, lámat jim kosti, kousat, bojovat až do omdlení... bylo to jiné než střílet na neznámé cíle a tváře ze zákopu. Leonovi se jeho zápal pro věc hodně líbil a tak ho vzal i na další místa v Německu, pak do Nizozemí, Bulharska a Srbska. Přes zimu roku 2025 strávil ještě v Německu a až v březnu 2026 mu Leon oznámil, že mu sehnal lístek do Spojených států, aby tam pro něj zápasil s možností si vydělat velký balík peněz. Peníze sice vydělával i teď, ale půlku si bral Leon a tu druhou Maksim dával na činži, jídlo pro sebe a nějaké oblečení. Jedinými podmínkami, které Leon měl, byly ty že Maksim musí umět aspoň trochu anglicky a zanechat svůj dosavadní život tady v Evropě. Skutečný důvod, proč Leon vzal kšefty v Severní Americe byl ten, že po něm začal jít Europol a tak po sobě jednoduše zametl stopy a s Maksimem a dalšími co byli jako on, odpluli jako černí pasažéři na výletní lodi. Maksim se vydával za lodního příslušníka, co pracoval v kotelně, což mu vyhovovalo. Alespoň se naučil něco nového a nemusel s nikým moc mluvit. 

Na americkou půdu, konkrétně do New Yorku, připlul 2. dubna a ještě z břehu si prohlížel Sochu svobody, na kterou celou dobu zíral už z lodi. A pak zíral na všechny ty mrakodrapy, davy lidí, žluté taxíky a kompletně jiný svět. V New Yorku se ale nezdržel příliš dlouho. Leon ho začal tahat i do dalších států, až nakonec v polovině května skončil právě v Los Angeles. 

​

「RODOKMEN」

Matka: Oksana V. Hromova (*1981-†2024)

Otec: Ihor M. Hromov (*1980-†2022)

Bratři: Bohdan (*1999-†2023), Taras (*2001-†2024)

Sestry: Anastasia (*2006-†2024), Masha (*2009-†2024), Katerina (*2015-†2024)

Teta: Halyna Marchenko (*1979)

​

「ZAJÍMAVOSTI」

- Dobrovolně narukoval do armády hned poté, co vypukla válka mezi Ruskem a Ukrajinou. 

- Matka, bratr a sestry zahynuli při raketovém útoku v Bachmutu, v roce 2024.

- Dokáže opravit většinu věcí, jenž mu přijdou pod ruku. 

- Umí řídit auto, náklaďák, motorku, drony a má certifikát na řízení tanku. 

- Má základní znalosti o výbušninách. 

- Na pravém rameni má vytetovaný rovnoramenný kříž. Na levém rameni má tetování Svatého Ondřeje.

​
 

 

 

​​

​​