「POVAHA」

Jeho povaha nevznikla náhodou - byla ukována kombinací otcovské tvrdosti, matčiny zdrženlivé empatie a prostředí, kde láska nebyla tak úplně vyslovována, jako spíše dokazována nároky. Po otci zdědil neústupnost, smysl pro řád a hluboce zakořeněné přesvědčení, že svět je místo, kde se přežívá disciplínou, nikoli prosbami. Matka v něm zanechala jen nepatrné otisky své povahy, které postupem času vybledly a nebo kompletně zmizely. Je vytrvalý, systematický, orientovaný na cíl a ochotný snášet dlouhodobé utrpení, pokud má pocit že to má smysl. Nevzdává se. Neobchází překážky, ale proráží je - agresivně, bez kompromisů. Vojenská výchova a pozdější opakovaná nasazení na Blízkém východě, z něj udělaly člověka s téměř psí náturou: loajálního až na hranici sebezničení, extrémně pracovitého a orientovaného na misi a jasný cíl. Potřebuje strukturu, jasná pravidla a směr a je úplně jedno kolik těch pravidel a cest je. Je schopen si pro svoje vlastní potřeby dláždit vlastní cesty a umocňovat svoje pravidla. Chaos vnímá jako ohrožení a slabost jako luxus, který si nemůže dovolit. K jisté slabosti patří i emoce a pocity, které se už před dlouhou dobou naučil potlačovat, ale po zranění v Libanonu se v jeho hlavě usadilo cosi nebezpečného, co odemklo všechny jeho zamčené negativní věci uvnitř něj. Říkejme tomu klidně démoni a nebo trhliny, černé skvrny na charakteru - je to fuk. Není žádný svatoušek, který by vysloveně stál o medaile a nebo jiná ocenění. Nepovažuje se za hrdinu, jako spíše za chodící spravedlnost - co zaseješ, to sklidíš. Spravedlnost však v jeho pojetí nikdy nebyla slepá. Byla osobní. Přímá. Nepsaná. Nezajímal ho paragraf, pokud selhával v morálním důsledku. Nevěří v ideály, věří v následky. Svět podle něj funguje na jednoduchém principu rovnováhy - porušíš řád, zaplatíš. A pokud systém nedokáže dluh vymoci, někdo jiný to udělá. Vidí svět černobíle. 

Víc věří svému úsudku než autoritám a nerad toleruje chyby druhých. Jeho neústupnost přerostla v tvrdohlavost, jeho disciplína v posedlost kontrolou. A přesto to navenek působí jako klid. Umí být nečitelně chladný, ale když ho ovládne vztek, tak je to jako výbuch sopky a umí být nekontrolovatelný. Proces jeho chování je odrazem nejrůznějších situací. Trauma ze ztráty dcery tento proces dokončilo. Nezničilo ho to, jako spíš zlomilo a zároveň zocelilo jiným, temnějším způsobem. Vina se stala palivem. Přesvědčení, že měl být rychlejší, předvídavější, silnější. To, že přežil tolik bojišť a nedokázal ochránit vlastní dítě, v něm vytvořilo hluboký, neviditelný zlom. Odpornou jizvu na duši, která se nikdy nezahojila a nikdy nezahojí. Je emočně uzavřený, ale ne prázdný- spíš přetížený. Naučil se, že city jsou slabina, kterou nepřítel využije. Se zločinci nemá žádné slitování a když chce a potřebuje, umí hrát nefér a využívat zákon ve svůj prospěch a nebo ho i dokonce porušovat. Když chce získat informace, je klidně ochotný svědka hodit do popelářského auta a vyhrožovat mu rozmačkáním. Derrick není psychopat - má morální kompas, ale je jeho vlastní. Je schopen soucitu, ale ne sentimentu. A jen a jen pouze pro lidi, co si to zaslouží. 

Navenek působí jako skála - pevný, chladný, nehybný. Ale ve skutečnosti je to hora plná vnitřního tlaku. A čím déle ten tlak drží pod kontrolou, tím víc energie ho to stojí. Je to muž extrémů: loajální až fanaticky, odhodlaný až nebezpečně, spravedlivý až nemilosrdně, zlomený, ale stále stojící. Neusiluje o vykoupení a nečeká na odpuštění (Sám sobě odpustit nedokáže.) Nehledá pochopení, protože nevěří, že by ho někdo pochopit dokázal. Od lidí se naučil očekávat to nejhorší. Lov zločinců se pro něj nestal jen prací nebo osobní vendetou- stal se kompenzací. Pokud dokáže zastavit dostatek špatných lidí, možná tím symbolicky vyváží to, co nedokázal ochránit. Každý rozbitý gang, každý usvědčený pachatel, každý rozpletený případ a vyřešená vražda je tichým pokusem přepsat minulost. Je to iluze kontroly nad rozbitým zlým světem. Smrt samotná ho už dávno neděsí. Válka mu ji představila v surové podobě - mrtvé děti, ženy, muži, staří lidé i zvířata. A smrt dcery byl jen poslední hřebík do rakve jeho emocí. Otupělost, kterou si vypěstoval, je ochranný štít. Bez něj by se rozpadl. Viděl příliš mnoho, aby si mohl dovolit reagovat pokaždé plnou intenzitou. Naučil se oddělovat a profesionalizovat bolest. Vnímat ji, ale nenechat ji vstoupit pod kůži, přestože pod tou kůží už je. Někdy, velmi vzácně, si dovolí slabý okamžik. Ne před lidmi, ale o samotě. Krátké zavření očí, nádech a zvláštní tlukot srdce. Zejména v momentech, kdy se v něm probudí vzpomínky, které nechce prožívat znovu. 

Neútočí bezdůvodně, ale když vyhodnotí hrozbu, jde bez váhání a bez pochyb. Nečeká na povel. Rozhoduje se sám. Je jako přívalová vlna, co smete všechno z cesty a to tvrdě, nekompromisně a s nezájmem o následcích. Neoplývá přílišnou trpělivostí, je docela nervák, vztekloun a nemá rád čekání otravné lidi a naprosté hlupáky a naivní snílky. Až se zdá, že nenávidí lidi a svět, ale přesto, hluboko pod tou vrstvou tvrdosti, zůstává něco, co ho drží lidským - hranice, které ještě nepřekročil. Prozatím. 

​

「MINULOST」

Yevgeny Arkanov v roce 1986 vycítil, že pád jeho rodné země a jejího komunistického režimu, se blíží. S pomocí známých emigroval do Spojených států a usadil se v New Yorku, kde se o rok později seznámil se začínající švédskou herečkou Signe Svenssonovou, později Arkanovou. Odstěhovali se do Los Angeles a  pět měsíců po jejich svatbě, se jim narodil první syn - Derrick. Yevgeny z manželčina výběru jména nebyl nijak zvlášť nadšený, neboť byl srdcem i duší Rus vyznávající tradiční hodnoty a tak synovi doma neřekl jinak, než Aleksei. Pro malé dítě to bylo zpočátku matoucí, ale časem si zvykl. Signe pak v roce 1993 porodila druhého syna, Leonida a v roce 1996 dceru Heidi. V domácnosti se mluvilo převážně rusky a až poté anglicky a nakonec švédsky. Život se slovansko-skandinávskými rodiči rozhodně nebyl růžový, jako spíš procházka po hřebících a proplétání se mezi pomyslnými ostnatými dráty... Yevgeny vychovával děti pevnou rukou. Věřil, že svět je tvrdý a že jen disciplína a odolnost z nich udělají silné lidi. Každé ráno vstával brzy a budil i chlapce - nejprve jen symbolicky, aby si zvykli na režim, později skutečně. V sedmi letech už Derrick, doma stále Aleksei, uměl číst azbuku, znal základy ruské literatury a dokázal bez chyby odrecitovat několik Puškinových básní. Yevgeny trval na tom, že jazyk je kořen identity. Signe byla jiná. Vnesla do domácnosti jemnost, i když sama měla ostré hrany vytesané vlastní ambiciózní kariérou. Děti vedla k umění - hudbě, filmu, divadlu. Derrick chodil na hodiny klavíru, Leonid se věnoval houslím a malá Heidi navštěvovala balet. Signe věřila, že citlivost není slabost, ale síla, která člověka odliší.

Výchova tak byla neustálým balancováním mezi dvěma světy. Yevgeny učil syny boxovat a bránit se, brával je na dlouhé túry do hor a mluvil s nimi o historii Ruska, o pádu impérií a o tom, že muž musí nést odpovědnost za své jméno. Signe je učila empatii, otevřenosti a tomu, že Amerika je země příležitostí, kde si mohou vybrat vlastní cestu - bez ohledu na tradice. Jenže pokud nějaké dítě zdědilo otcovo vlastnosti, byl to právě Derrick - tvrdý, neústupný a jako ukovaný ze železa. Vychovávaný s po-sovětskou agresí, kterou měl v krvi stejně, jako ambice a smysl pro disciplínu, řád a vítězství. Otec byl bývalý voják a člen speciálních sovětských jednotek, takže ho Derrick bral jako svůj vzor a po 11. září 2001 a vyhlášení války proti terorismu, se chtěl stát vojákem. Boj proti teroristům a agresivním islamistům byl silně medializovaný a Válka v Afghánistánu byla nekonečným předmětem diskuzí, stejně jako ta následná v Iráku. Hned po maturitě se přihlásil jako dobrovolník a jeho cesta mariňáka začala. Bootcamp byl šokem jen pro ty, kdo neznali tvrdost. Derrick byl připravený. Fyzicky patřil mezi nejlepší, psychicky působil až znepokojivě stabilně. Instruktoři si všimli jeho chladné koncentrace. Nekřičel, nepanikařil, nevyčníval - ale když šlo do tuhého, přirozeně přebíral iniciativu. Poprvé v životě byl jen Derrick. Bez azbuky, bez dvojí identity. Americký mariňák. Jenže válka není cvičiště.

První nasazení přišlo brzy. Horký, prašný vzduch Afghánistánu neměl nic společného s romantickými představami o boji dobra proti zlu. Byla to šedá zóna. Vesnice, kde se během dne usmívali děti a v noci se z oken střílelo. Přátelé, kteří se během vteřiny změnili v čísla ve zprávě. A ta tíživá rozhodnutí, se kterými musel žít - Zabij, nebo budeš zabit. On a nebo oni. Po šesti měsících se vrátil a všechno bylo najednou jinak - on byl jiný. Chvílemi paranoidní, špatně spal a neustále se ohlížel přes rameno a hledal nepřítele naprosto všude. Každý, kdo měl jen tmavší typ pleti, se pro něj stával hrozbou. Kdykoliv slyšel arabštinu, zpozorněl. Kdykoliv měl co dočinění s někým z Blízkého východu, už v hlavě vymýšlel plán jak ho v případě nouze zneškodnit. Bylo mu sotva devatenáct a byly to počátky hrůz, které na něj ještě čekaly. Dvanáct Afghánistánů, sedm Iráků, dva Libanony. Osm let smrštěných do rytmu rotací, přesunů a návratů, které nikdy nebyly skutečnými návraty. Statistiky by z něj udělaly legendu. V jednotce byl považován za jistotu - muže, který vydrží víc než ostatní, který se nerozsype, který splní úkol. Získal vyznamenání, doporučení, respekt nadřízených i podřízených. Jenže každé další nasazení si bralo něco, co se nedalo připnout na uniformu. Rodina ho viděla mezi turnusy jako hosta. Přijel, ztišil se, opravil co bylo potřeba, přivezl dárky z letištního obchodu, pár nocí téměř nespal - a zase odjel. Milostný život neexistoval, ale přesto potkal ženu, která ho dokázala zaujmout a z jejich krátkého románku, se v roce 2013 narodila dcera Lily. Jenže žena, která jí porodila nebyla úplně mateřský typ a neplánovala rodinu. Když bylo Lily pět měsíců, tak jí nechala u Signe a Yevgenyho a odjela neznámo kam. Když se pak Derrick vrátil, byl na půl roku otcem na plný úvazek, než musel zase odletět. 

V Libanonu roku 2016 byl těžce zraněn a měl poměrně dlouhou rekonvalescenci během které vykazoval psychickou agresivní nevyrovnanost a nefunkčnost pracovat v týmu. Na terapiích odpovídal stroze nebo vůbec. Nedokázal snést, že jeho tým pokračuje bez něj. Když se pokusil o návrat k jednotce, bylo zřejmé, že něco nefunguje. Reakce měl rychlé, ale přehnané. Nedůvěra přerůstala v kontrolu. Přehnaně vyhodnocoval hrozby. V simulovaných situacích porušoval protokoly, protože "nebyly dost rychlé". Muži, kteří mu dřív bez váhání kryli záda, teď cítili napětí. V září 2017 přišlo čestné propuštění. Ceremonie byla důstojná a uniforma bezchybná. Řeči o službě, oběti, oddanosti. Ocenění se leskla pod světly, ale on to bral jako osobní selhání a porážku. Bez uniformy ztratil strukturu, která ho držela pohromadě. Civilní život byl nejasný, pomalý, plný drobných rozhodnutí, která mu připadala bezvýznamná. Pokusil se pracovat v bezpečnostním sektoru, ale týmová spolupráce narážela na jeho tvrdost a nulovou toleranci k chybám. Vztahy nevydržely jeho uzavřenost ani noční můry. Byl vycvičen přežít válku. Nikdo ho nenaučil žít po ní. A možná proto se zničehonic upnul na to jediné, co ve svém životě považoval za dobré - na Lily. Když už nemohl sloužit jako voják, mohl alespoň začít sloužit jako otec, přestože jeho nitro stále toužilo být užitečný. 

V březnu 2018, kdy se přinutil v sobě uzavřít některé trhliny, byl s doporučením svých vojenských nadřízených, přijat na Los Angeleské policejní oddělení vražd. Být detektivem nebylo zrovna jeho vysněné přání, ale pokud to znamenalo, že mohl konat dobro a dávat grázly za mříže, pak se do toho pustil s plnou parádou. S jeho znalostmi z armády dokázal objasnit několik nájemných vražd, včetně zatčení gruzínského vraha, co v několika státech lovil ruské migranty, kteří byli svědky jeho válečných zločinů. Chytat vrahy se stalo jeho posláním, ale časem se mu to dostalo pod kůži a některé případy mu nedaly spát. Od sériových vrahů, které nikdo nechytil, přes další nájemné vraždy, znásilnění a další. O Lily se starala výhradně Signe a nebo Heidi. V červenci 2019 Derrick pracoval na velkém případu, který kromě vražd zahrnoval i korupci. Tehdy si otci vůbec poprvé řekl o "pomoc." Věděl, že Yevgeny má staré známé z tajných jednotek KGB a nebo také v ruské mafii. Sešli se v otcově kanceláři na ruské ambasádě a Derrick přešel rovnou k věci. Mluvil anglicky, ale otec na něj jen zíral - s tou chladnou slovanskou tvrdostí v očích. Derrick svou otázku zopakoval rusky a teprve tehdy s ním byl otec ochotný mluvit a zasedl ke stolu. „Co víš o Borisovi Tarasovi?" Zeptal se otce. Yevgeny otočil svým snubním prstenem a dlouze vydechl nosem, než odpověděl. „Člen velmi zámožné ruské rodiny. Proč?" Pohlédl na svého syna, ale než Derrick stihl říct víc, tak otec pokračoval. „Ať už si myslíš cokoliv, Borise Tarasova z toho vynech, ano?" Dořekl a podíval se synovi do očí. Bylo to jako když se na sebe dívají dva alfa vlci. Derrick nakonec vstal, opřel se rukama o otcův stůl a věnoval mu zlovolný pohled. Na otcovu posedlost ruštinou se vykašlal a mluvil anglicky, aby ho urazil. „Jestli si myslíš, že Tarasovi projde vražda a obchodování s bílým masem, tak mu vyřiď, že si pro něj dojdu." S tímto se otočil a odcházel. S otcovými slovy o varování, které se mu nepříjemně zabodly do zad jako tisíce jehel. 

Borise Tarasova nakonec s dalšími dvěma detektivy chytili, usvědčili a odsoudili. Jenže pomsta na sebe nedala dlouho čekat a v prosinci 2019, když 24. prosince jel Derrick s Lily v autě za rodinou, aby oslavili Vánoce, tak je z boku nabouralo černé SUV. Derrick si všiml jen záblesku světel v periferním vidění a instinktivně strhl volant - příliš pozdě. Kov zaskřípal, sklo explodovalo, svět se převrátil do směsi ticha a ohlušujícího hluku zároveň. Fyzická bolest po tom co se probral byla nic s bolestí kterou pocítil po tom, co se dozvěděl, že jeho dcera tu bouračku nepřežila. Vyšetřování bylo rychlé. Příliš rychlé na náhodu. Řidič SUV byl napojený na lidi kolem Borise Tarasova. Nepřímé vazby. Staré kontakty. Dluhy, které nezmizely s rozsudkem. Tarasov seděl. Ale jeho stín byl dlouhý. A pokud byl Derrick někdy lidský, tak po smrti Lily tuhle část pohřbil dostatečně hluboko na to, aby v sobě probudil toho silného a nekompromisního predátora, kterým byl před zraněním v Libanonu. Zloba byla čistší než smutek. Srozumitelnější. Pomsta dávala směr. Začal sbírat informace. Staré kontakty z armády. Lidé, kteří mu ještě dlužili laskavost. Nešlo o impulzivní výbuch. Derrick nebyl muž náhlých činů. Byl systematický. Touha po pomstě nebyla výbušná, ale chladná až chirurgicky přesná. Derrick si opakoval, že nejde o hněv. Že jde o rovnováhu. O spravedlnost. Ale pravda byla jiná. Byla to nenávist. A nenávist mu dávala energii, kterou po propuštění z armády postrádal. Znovu měl misi. Cíl. Směr. 

Trvalo mu tři roky, než poskládal všechny díly. Nešlo jen o řidiče SUV. Ten byl jen nástroj. Za ním stála síť lidí - šedé peníze, zkorumpovaní úředníci, staré vazby na postsovětské struktury, které přežily režimy i hranice. Tarasov nebyl jen odsouzený zločinec. Byl uzlem. Derrick postupoval jako při vojenské operaci. Mapoval vztahy. Čekal. Sbíral důkazy. Nepoužíval násilí tam, kde stačila informace. Využil kontakty z bezpečnostního sektoru, bývalé kolegy, staré známosti z federálních složek. Neoficiálně. Na hraně zákona, ale ještě za ní nepřekročil. Když konečně předal složku s důkazy federálním vyšetřovatelům, byla neprůstřelná. Korupce, vydírání, napojení na další násilné trestné činy. I smrt Lily dostala jiný rozměr - nebyla „varováním“. Byla objednávkou. Chladnou, kalkulovanou. Všichni zúčastnění byli zatčeni, někteří  vyhoštěni ze země a nebo dostali dlouhé podmínky. A muž, který byl zodpovědný za smrt Lily, byl ve vězení ubodán k smrti a to hned první den. A Boris Tarasov taktéž. Tu zprávu mu kolega zavolal, když byl Derrick u svých rodičů. S otcem si pak promluvil u něj v pracovně, kde mu tuhle novinku s jistotu dávku chladnokrevnosti pověděl. Yevgeny si otevřel starou vodku, kterou popíjel jen  při zvláštních příležitostech. Blížil se Nový rok 2023. A taky oslavoval spravedlnost. „Některé dluhy se platí sami,“ řekl otec. Nezvykle anglicky. Nebylo to přiznání, ale ani popření. Věnovali si dlouhý pohled, ale ani jeden už nic neřekli. 

Derrick teprve až od roku 2023 začal pořádně truchlit a snažil se minulost pohřbít a začít nějak žít, ale možná kolem něj bylo až příliš mnoho mrtvých. Nějaká jeho část sebe samotného se nenáviděla za to, že nedokázal svou dceru ochránit a s největší pravděpodobností se tahle rána nikdy nezahojí. Zbyla po ní zlá rozšklebená a neviditelná jizva na jeho chladném uzavřeném srdci. 

​

「RODOKMEN」                                                                                       

Matka: Signe Arkanov *1962

Otec: Yevgeny Arkanov *1957

Mladší bratr: Leonid Arkanov *1993

Mladší sestra: Heidi Arkanov *1996

Expřítelkyně: Joanna Wayland *1991

Dcera: Lily Arkanov *2013 - †2019

​​

「ZAJÍMAVOSTI」

- Nese v sobě krev hned několika národů - Švédsko, Rusko a Německo. 

- Poangličtělou verzi svého jména, dostal po pradědovi, který emigroval z Německa do USA, v roce 1933. 

- Jeho otec mu říká pouze Aleksei a v dětství na něj mluvil jenom rusky. 

- Bývalá přítelkyně jeho i dceru opustila, když bylo Lily 5 měsíců. Derrick jí tak vychovával sám. 

- Lily zemřela během autonehody. 

- Nesnáší kočky. 

- Jeho výslechové metody a způsob práce, jsou poněkud neortodoxní. Často násilné a agresivní. 

- Jeho otec pracuje na ruské ambasádě, ale má konexe na ruskou mafii Bratva.

- Po maturitě vstoupil do armády. Jako mariňák má za sebou válečné operace v Afghánistánu, Iráku či Libanonu.

- K LAPD přešel v roce 2018. 

- Kdysi hodně četl, ale teď už na to nemá čas. 

- Bytostně nesnáší hloupé lidi. 

- Kromě rodné angličtiny, ovládá plynně ruštinu a švédštinu. Na základní úrovní turečtinu a arabštinu. 

- Na ulici je mezi zločinci známý pod přezdívkami jako Alabai, Bubák či jednoduše Arkanov. 

- Po těle mé sérii různých tetování a také mnoho jizev.

 

「ZÁLIBY」

- Chytání zločinců

- Nadávání rusky

- Historie

- Jídlo

- Střelba

- Psi 

​