「VZHLED」

Má lehce přes sto sedmdesát centimetrů. Přes den a do práce se obléká jako něčí děda, teda do doby než začne jeho noční směna.

​

「POVAHA」

Kyungsoo je prostě jak dělaný pro svoje zaměstnání. Rád naslouchá druhým a jeho uklidňující hlas mu dodává vše co by správný psycholog měl mít. Na první pohled se může zdát jako ukázkový introvert ale jeho pravé já se schovává hluboko uvnitř. Rád má ve všem pořádek a tak své dva životy drží jak nejdál to. Někdo by si mohl myslet, že snad nechce aby jeho všední svět věděl o jeho tajné personě.

​

「MINULOST」

Jak to vlastně začalo? Kyungsoo se narodil vlastně takové obyčejné rodině, kterou bychom mohli v Koreji řadit do střední možná i vyšší vrstvy. Do svých deseti let navštěvoval v Seoulu Mezinárodní akademii pro nadané děti, čistě kvůli tomu, že si to tak přáli jeho rodiče. To zapříčinilo jeho velký náskok nad jeho běžnými vrstevníky v oblasti jazyků jako je angličtina a španělština. Jeho znalosti mu však nebyly přány ostatními dětmi ze sousedních škol a tak se rychle stal obětí šikany. Jeho hlavním trýznitelem se stal Kim Seo Jun, byl o pár ročníků starší a Kyungsoo dodnes vyhodnocuje proč si vybral zrovna jeho a jestli to bylo pouze díky závisti. Bylo to chvíli po jeho devátých narozeninách, když ho jeden den obklíčila skupina starších chlapců a zavedla ho do postranní uličky kousek od jeho školy. Všechno se seběhlo tak rychle, oni křičeli a Kyungsoo nevěděl kam se koukat dřív když jeden z chlapců ztratil trpělivost a vytáhl z kapsy svůj švýcarák. V ten den Kyungsoo poprvé opravdu krvácel, nebyl to ten typ krve, který teče když dítě spadne z kola nebo když se omylem strhne záděra, ale opravdová, teplá krev, která se lila z jeho zad malinkými pramínky.

Podobné věci se děly ještě dalších třináct měsíců a šestnáct dní. Vždy věděli kde je, počkali si na něj a nechali ho trpět. Potom však přišel ten den, ten den kdy na něj vysvitla trošička štěstěny. Kyungsoo již ležel na zemi když ho jeho trýznitel kopal do krvácejícího břicha když se z dálky ozvalo výhružné pískání a křik kolemjdoucího policisty. Celá parta se hned vydala na útěk nechávající krvácejícího Kyungsooa na zemi. Zatímco se policista vydal za skupinou ke Kyungsoovi si přisedla žena v krémových odstínech. Přes slzy v očích na ni pořádně neviděl, ale zvuk jejího hlasu mu stačil aby na všechnu bolest zapomněl. Mluvila tak něžně a každou chvíli mu přikládala teplou dlaň na hrudník. Nerozuměl jejím slovům, ale to mu nevadilo protože celý svět se točil a pak zhasl. Až později, když se probral v nemocnici, zjistil, že šlo o policejní psycholožku, která mu pomáhala s pravidelnými nádechy během šoku, do kterého jeho tělo upadlo.

Ještě ten měsíc se jeho rodiče rozhodli přestěhovat do států, kde jejich syn nastoupí na prestižní základní školu a bude vyrůstat jako spokojené dítě, jako kdyby se nikdy nic nestalo. Domluva zněla jasně – na to co se stalo zapomeneme. A tak se i stalo…teda alespoň pro jeho rodiče. Kyungsoo se každou noc probouzel z nočních můr, s pocitem, že znovu leží v té špinavé uličce.

Ani jeho týdenní sezení se špičkovým americkým psychologem mu nijak nepomáhaly. Až jeden den ho jeho matka posadila před zapnutý počítač na kterém se po chvíli ukázal příchozí hovor a po jednom kliknutí myši se na obrazovce objevila tvář ženy zhruba ve středním věku, oblečené do krémového svetru. Byla to ta samá, která mu už jednou zachránila život a udělala to znovu. Jejich online sezení začaly jako hodinové hovory jednou za měsíc, ale brzy si volali klidně i přes tři hodiny několikrát do týdne. Kyungsoo jí vyprávěl o životě v Americe a sem tam bruslili i k jeho vzpomínkám na Koreji. Ona mu naopak za každou vzpomínku pověděla něco o své praxi a práci psychologa. Po roce jejich společných hovorů bylo jasné, že má Kyungsoo nejhorší epizodu za sebou, ale začal nastávat další problém – za tu dobu si v celém LA ještě nenašel jediného kamaráda, ne, že by se o to snažil.

Trvalo to ještě dobré dva roky než Kyungsooa přemluvila k jakékoliv komunikaci s ostatními a k jeho překvapení to šlo lépe než čekal. Americké děti byly jiné že ty, které znal a hlavně, začal vnímat něco, co předtím přehlížel. Všechny ty děti kolem něj měli tolik problémů a žádnou pomoc, nikdo je nebral k psychologům ani si s nimi pořádně nepovídal. A právě díky tomu měl rychle známých víc než dost.

Na střední si založil klub pro Nepochopené, který hned druhý den praskla ve švech. Členem mohl být každý a jediné co společně dělali bylo, že mluvili a to jim úplně stačilo. Díky Rachel, se kterou měl biologii, se dozvěděl o problémech LGBTQ+ komunity a netrvalo dlouho než pochopil sám sebe a své “touhy”. Naplňovalo ho pomáhat druhým jako bylo dříve pomoci jemu.

Když přišlo vybírání univerzit a oboru, netápal dlouho, vlastně vůbec. Jeho prémiové známky a netrpěliví rodiče ho skoro sami zapsali na USC, kde si po nástupu vybral jako hlavní obor Psychologii.

Během studia pokračoval ve svém klubu Nepochopených a po milionu přednáškách, praxích a převzetí několika diplomů si mohl konečně otevřít vlastní praktiku. S penězi z celoročních brigád v italské restauraci a nějakou tou půjčkou od banky si vyhlídnul prostorný dům půl hodiny od centra a dal se do práce.

Život šel tak jak měl. Nebo snad ne? Díky reputaci jeho klubu měl dostatek zákazníků, ale po pár měsících to bylo jako na kolotoči…ty samé problémy, ty samé stížnosti, ti samí lidé, už to nestačilo. Vášeň, která v něm vřela však neutichala, ne, spíše se zvětšovala až přerostla v něco většího – chtíč. On jim všem chtěl opravdu pomáhat, opravdu je potěšit a uspokojit, ale oni mu nedávali dost.

Jeho touhy ho začaly pomalu ale jistě soužit a když už toho bylo příliš – zakročil. Každou noc navštěvoval jiný bar nebo klub a hledal někoho, kohokoliv kdo by s ním odešel domů nebo ho jen rychle rozveselil. Ani to však nevydrželo věčně, občas mu vadil nečistý způsob jeho služeb, ale už nevěděl kam dál.

Tedy do doby kdy mu jeho známá z vysoké nepověděla o novém, všemi opěvovaném klubu. Už z dálky hrála hlasitá hudba a lidé se v dlouhé frontě snažili protlačit dovnitř. Kyungsoo nechápal ten zájem, na první pohled vše vypadalo jako obyčejný bar až tedy do momentu, kdy prošel prosklenými dveřmi a světla tančících reflektorů ho skoro oslepila. Všude kolem se ozývalo spokojené pískání a provokativní hudba nabrala na hlasitosti. On se však nemohl přestat dívat na to centrum dění. Na osvětlené jevišti se elegantně pohyboval mladý chlapec, ne o moc starší než on, který svými pohyby sváděl každého v místnosti. To díky němu všichni pískali, to jeho všichni obdivovali a on jim dával přesně to co chtěli a on to chtěl taky.

Kyungsoo ten večer zůstal až do zavíračky, na jevišti se vystřídali nejrůznější umělci a on věděl, že chce být jako oni. Každý den, po jeho posledním sezení naskočil do auta a s pár bankovkami v kapse vyjel do centra. Co ho však jeden večer zaujalo snad ještě více než sami tanečníci byl veliký plakát vyvěšený na vstupních dveřích – Hledáme tanečníky! Ten den do klubu ani nevkročil, místo toho nasedl do auta a vrátil se domů, jeho rozhodnutí znělo jasně – zkusí to.

Celý týden sledoval různá videa a snažil se kopírovat ladné pohyby než se cítil dostatečně připravený.

Konkurz byl náročný. Ostatní účastníci se během první písničky svlékali až do spodního prádla což ho znervózňovalo ještě více než samotné vystoupení. Takhle daleko sám ještě nikdy nedošel, nikdy nikomu neukázal všechny své jizvy a myšlenka na to, že by je měl každou noc před ostatními vystavovat mu zamotala hlavu. S rozostřeným viděním se vyškrábal na jeviště a záře bílého reflektoru ho úplně oslepila. Hudba už dávno hrála a on prošvihl prvních pár pohybů. Nemohl dýchat a pomalu ho přepadala panika když se z ničeho nic z publika ozvalo povzbudivé zapískání. Ten jediný povzbudivý zvuk mu v tu chvíli úplně stačil. Bez dalšího váhání se začal hýbat do rytmu písničky a rukama přejížděl po své polo rozeplé košili bez úmyslu se z ní vůbec svléknout.

Konkurz skončil a bylo po všem, když následující den vyvěsili umístění nových zaměstnanců nemohl uvěřit svým očím. Oni ho vzali – i bez toho aby se nějak pořádně svlékal jako jeho protivníci. Pod slibem, že bude trénovat pod jedním z jejich nejlepších tanečníků, bude vystupovat dvakrát za noc a dělat i ve všechny speciální večery podepsal dohodu o tom, že pokud bude přitahovat lidi nemusí se úplně svlékat.

Od toho dne žije dvojím životem – přes den žije svým obyčejným životem kdy pomáhá lidem s jejich osobními problémy a přes noc vystupuje jako striptér D.O. jak se mu začalo v klubu říkat. Samozřejmě, že nikdo z jeho dvou životů neví o tom druhém a tak to taky zůstane! Teda alespoň v to doufá.

​

「RODOKMEN」

Otec - Do Kang Dae

Matka - Lee Seo Yeon

​

「ZAJÍMAVOSTI」

• Pro svoji noční personu používá jméno D.O.

• Dělá mu radost něčí uspokojení, potěšení – je to takový jeho kink.

• Má několik jizev. Jedna se mu nehezky táhne po vnitřní straně stehna. Pár větších mu zdobí jeho jinak netknutá záda a poslední, ta nejhorší se schovává těsně nad lemem kalhot.

• Preferuje známost na jednu noc před opravdovým vztahem.

• Vlastní dům v Santa Monice, kde má i soukromou kliniku.

• Kvůli vysoké hypotéce neustále hledá spolubydlícího.

​

「ZÁLIBY」

• Pomáhání a naslouchání druhým

• Tanec

• Pozornost

• Vaření

• Čtení

​

「GALLERY」